Jazykověda část 1.

3. dubna 2009 v 21:57 | Alea Gabrielle |  book of dread
Artur a Monika

"Je tady volno?"
Artur seděl na své barové stoličce, před sebou poloprázdnou sklenici s pivem a zamyšleně civěl kamsi skrz láhve vodky v regálu naproti.
"Je tady volno," zopakoval ženský hlas a dodal "nebo ne?"
Artur se konečně vrátil zpět do reality a otočil se za zvukem hlasu. Spatřil mladou, asi pětadvacetiletou, ne moc hezkou, ne moc upravenou, ženu. Usmál se, ne snad proto, že by na ni chtěl být nějak zvlášť milý, jen byl prostě takový.
"Promiňte, co jste říkala? Trošku jsem se zamyslel."
"Všimla jsem si. Ptala jsem s, jestli tady máte volno."

Artur se rozhlédnul po místnosti. V podniku bylo téměř prázdno. Barman stál opodál, kde četl noviny, a poslední z momentálního osazenstva, šedivý seschlý dědek, seděl na opačně straně místnosti a slintal pivo z půllitru.
"Samozřejmě. Posaďte se, alespoň tu nebudu tak sám."
Žena usedla a zapálila cigaretu. Barman odložil noviny na pult rozečtenou stranu na vrch a proměnil se v profesionála.
"Co to bude?"
"Velký fernet."
Za patnáct sekund ho měla před sebou. Byl to hodně rychlý barman, nejspíš se chtěl rychle vrátit ke svým novinám.
Žena se otočila k Arturovi a jako nežádoucí účinek docela milého úsměvu ukázala své nažloutlé zuby.
"Můžu se vás na něco zeptat?"
"Samozřejmě," řekl Artur. "Jen se ptejte."
"Když jsem přišla, vypadal jste strašně zadumaně, jako nějaký filozof. Zajímalo by mě, o čem jste to tak usilovně přemýšlel."
Artur se zasmál, ale než odpověděl, napil se piva. V tu chvíli vypadal jako vypravěč, který chce prodloužit okamžik napětí předtím, než prozradí své velké tajemství.
"Abych řekl pravdu, myslel jsem na jedno staré přísloví."
"Na jaký? Já znám jenom ,kdo chce kam, pomozme mu tam,'" zasmála se chraplavě, trošku jako skřet.
"To je taky hezké, ale to moje bylo ,zvyk je železná košile.'"
"A na co jste přišel?"
"Vždycky jsem měl za to, že zvyky jsou dobré. Železná košile, která nám chrání tělo a dává nám cosi jako pocit bezpečí…"
"Něco jako vložka?"
"Snad, ale dnes mě napadlo, že je to vlastně naopak. Je jako svěrací kazajka a nedovoluje nám změnit se."
Chvíli bylo ticho, jakoby právě zazněla ta nepřevratnější myšlenka v historii světa. Pak žena znovu promluvila.
"Myslím, že se cítíš trochu opuštěný."
Artur na ni překvapeně pohlédl.
"Nevadí, že ti tykám?" zeptala se a ledabyle rozdrtila skomírající nedopalek do popelníku.
"Vůbec ne. Naopak. Jmenuji se Artur."
"Monika."
Artur se chvíli rozhodoval, zda ženě podat či nepodat ruku na seznámení, ale Monika jeho dilema vyřešila tím, že si zapálila další cigaretu.
"Jsi ženatý?" zeptala se a vyfoukla kouř směrem ke stropu.
"Ano, ale žena mi před rokem utekla." Řekl to naprosto klidně, bez jakéhokoliv náznaku smutku v hlase.
"Žiješ sám?" ptala se dál.
"Úplně sám. Nemám ani kočku."
Žena významně potáhla z cigarety a konečně řekla, co měla celou dobu na jazyku.
"Co kdybychom šli k tobě?"
Trošku se vála, jak bude reagovat, ale on promluvil velmi klidně a vyrovnaně.
"Co budeme dělat?" zeptal se.
"Ty nemusíš dělat nic, o všechno se postarám já," řekla tónem, jakoby šlo o čištění koberců.
"Profesionálka?" reagoval jako zákazník, co má hodně špinavé koberce.
"Jo, už pár let."
"Co mi můžeš nabídnout?"
(Tenhle chlápek se chová, jakoby ho nic v životě nemohlo překvapit, napadlo ji, je opravdu takový, nebo to jen hraje?)
"Umím neuvěřitelné věci s jazykem," řekla.
Artur kouknul před sebe a pak, trochu zasněně, řekl:
"Jazyk je moje prokletí…"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama