Šikulové část 1.

3. dubna 2009 v 17:13 | Alea Gabrielle |  book of dread
(Napsáno pod vlivem nejbizarnějšího pořadu v českých televizích)
"Tááák děti, jestlipak víte, co nás dnes čeká?"
"Já vím! Dneska se schová sluníčko."
"Správně Jiříku, a kam se sluníčko schová? Nikdo neví? No přeci za měsíček. A jakpak se takovému jevu říká?
"Zamění" … "Ne ne, zasnění."
"To není přesné, ale jste blízko."
"Já, já vím, teto Jano. Říká se tomu zatmění"
"Správně Marcelko. Pročpak pláčeš, Pavlínko?"
"Když teto, já nechci, aby se sluníčko schovávalo, já ho mám ráda."
"Neboj ty hlupáčku, ono se pak zase objeví a my všichni si ho společně nakreslíme, namalujeme, vymodelujeme, vystřihneme, prostě vyrobíme si sluníčko takové, jaké budeme chtít a pověsíme si ho na nástěnku, tak abychom ho pořád měli ve školce s sebou, kdyby se nám zase chtělo schovat. Doufám, že jste si všichni vzali sluneční brýle, jak jsem vám včera říkala."

"Ano, ano… já mám taky, teto Jano…"
"Výborně, tak pojďte k oknu, už to začíná."
Jana měla práci s dětmi ráda, hned po skončení školy nastoupila jako vychovatelka do školky a už třetím rokem s těmi malými poklady prožívala jejich radosti i bolístky, a i když to byla práce namáhavá, naplňovala ji maximálním pocitem uspokojení.
Na dnešní den se těšila, zatmění slunce se nevidí jen tak a ona je přesvědčená, že ti čiperové, z toho co uvidí, budou nadšení. Připravila jim na odpoledne řadu pomůcek, takže se budou až do příchodu rodičů hrát a ona si alespoň trochu odpočine.
Zástup capartů a jejich krásná mladá učitelka se nahrnul k oknu, všichni na očích sluneční brýle a všichni se zrakem upřeným na slunce, ze kterého jako by někdo ukusoval stále větší a větší krajíc. Netrvalo dlouho a už jen oranžová korona slavě ozařovala ztemnělý povrch země. Úplné zatmění je úkaz, který člověk málokdy vidí víckrát, než jen jednou za život. Na něco takového se nezapomíná.
Jana se nenápadně podívala po svých malých svěřencích. Všichni do jednoho jako hypnotizovaní zírali do temného bodu na obloze, výrazy strnulé a pusinky otevřené. Mireček slintal na tričko, ale nezdá se, že by si toho všiml. Copak se těm andílkům asi teď honí v hlavinkách, pomyslela si.
Jak ten jedinečný úkaz nastoupil, tak rychle také zmizel. Děti pomalinku, jedno po druhém, odtrhávaly svůj zrak od oblohy a s překvapivou tichostí se odebíraly do družiny, kde už čekala plejáda neroztodivnějších potřeb.
"Tak, a teď si uděláme sluníčko," radostně oznámila Jana.
V zadní části místnosti se ozvalo nějaké remcání a tak se tam rozběhla, aby zabránila konfliktu, které jsou mezi dětmi na denním pořádku. Ze skupinky dětí se na hlaský koberec vykutálely pestrobarevné pastelky.
"Co to…"
Janě podklouzla noha, nepěkně jí křuplo v kotníku a s hlasitým žuchnutím dopadla na kraj stolu. Bolest ji otupila a zbavila jí ji až milosrdní mdloba.
Probouzela se pomalu, bolest v noze vystřelovala do celého těla, které jakoby se nemohlo pohnout.
"Musím zavolat Alenu, aby se postarala o děti, ta noha potřebuje doktora. Panebože, snad jsem nebyla mimo moc dlouho," pomyslela si.
Oči se jí pomalu rozevíraly a ona začala rozeznávat rozmazané dětské tváře, které na ní nezúčastěně zírají bez jediného mrknutí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama